Home
Saturday, 20 October 2018
 
 
VÍKEND II. – Grand Canyon Tisk
Napsal Ondřej Nečas   
Friday, 25 August 2006
 Úvodem nutno podotknout, že Grand Canyon je opravdu jedinečný přírodní úkaz na severní hranici Arizony a Utahu. Byl po miliony let hloubený divokou řekou Colorado a v současné době má délku asi 350 km, šířku přes 40 km a rozdíl nadmořské výšky vrcholku turistické stezky a hladiny řeky je asi 1600 m. Turisté, kteří se rozhodnou kaňon navštívit a sestoupit na jeho úplné dno, tak absolvují převýšení tam i zpět přes 3200 metrů. Údaje nejsou přesné proto, že řeka stále kaňon hloubí a zvětšuje o několik centimetrů každý rok.
 
Po pečlivém prostudování mapy a konzultaci s domorodými američany (to zní hrozně, když jsou vlastně všichni přistěhovalci :-)) jsme se tedy rozhodli, že uskutečníme sestup do této jámy lvové podle konkrétní teplotní situace a podle našich momentálních fyzických, ale také psychických sil, kam až to bude možné. Abychom stihli urazit co největší část cesty pokud možno během příjemnější části dne, rozhodli jsme se pro odjezd z Phoenixu okolo 3 hodin ráno. Grand Canyon se nachází přibližně na úrovni zeměpisné šířky Gibraltaru na jihu Španělska, Phoenix pak asi o dalších 250 km vzdušnou čarou jižním směrem. Budíky tedy byly nekompromisně nastaveny na 2:45. A dobře jsme udělali, protože jsme měli štěstí a narazili na jeden z nejkrásnějších a nejteplejších slunečných dnů v roce :-).
 
Jeli jsme tedy po dálnici Interstate 17 na sever až do malebného městečka Flagstaff vzdáleného asi 120 mil. Odtud následovala cesta severozápadním směrem po krásné zatáčkovité silnici č. 80 o jednom pruhu v každém směru (to se tady často nevidí) zhruba v délce dalších 80 mil, po jejichž absolvování asi za 3,5 hodiny jsme se ocitli u vjezdu do národního parku Grand Canyon. Zhruba o půl sedmé jsme tedy parkovali svá auta na parkovišti nedaleko vstupu do kaňonu. Bylo poněkud překvapivé potkat na chodníku havrana nebo srnky pasoucí se podél místní železnice zhruba 10 metrů od procházejících turistů.
 
Po zkušenostech z Picacho Peak (kde sice nikdo nestrádal, ale přesto) jsme se vyzbrojili pevnou obuví, pokrývkami hlavy, opalovacími krémy a především dostatkem tekutin, o které naštěstí ani v samotném Grand Canyonu není pro turisty nouze. Já sám jsem za ten den vypil 2 galony vody (cca 7,5 litru) a litr Fanty na zpáteční cestě.
 
Okolo sedmé hodiny ranní, kdy teplota na vstupu do kaňonu dosahovala zhruba 23°C a byli bychom raději měli s sebou svetry :-), jsme se pustili do sestupu. Cestou jsme sledovali kaňon rozprostírající se daleko a hluboko před námi. Protější stěny vzdálené asi 30 km byly zahalené modravým oparem. Čím jsme sestupovali níž, tím lépe jsme si uvědomovali velikost tohoto přírodního úkazu. Zhruba v polovině cesty se nachází odpočívadlo s fontánkou pitné vody, spoustou laviček pro znavené pocestné a kládou, ke které si během sestupu jezdci přivazují koně. Ano, i na koních je možné celý Grand Canyon projet, až jsme se sami divili, kudy byli schopní se protáhnout, protože cesta mnohde není příliš široká a už vůbec ne rovná. Obvykle se jedná o hromady menších či větších kamenů, z nichž jsou někde upraveny poměrně vysoké schody a v každém případě je v celém kaňonu dostatek velmi jemného načervenalého prachu (zbytek si vezu sebou do Evropy na botech :-)) Moc krásně to klouže.
 
Z tohoto odpočívadla, na nějž je cesta shora dlouhá asi 5 mil, se lze vydat dvěma směry. Buď na vyhlídku vzdálenou asi 1,5 míle, odkud je prý hezký výhled, nebo dolů k řece Colorado vzdálené dalších 5 mil. Navzdory teplému dni a všudypřítomným tabulkám, které říkaly, že se nemáme přeceňovat a nemáme chodit dolů i nahoru v jeden den, jsme se rozhodli pro druhou variantu. V té chvíli jsme byli asi v polovině sestupové výšky a teplota na odpočívadle byla asi stejná jako ve Phoenixu, tedy okolo 42°C ve stínu.
 
Cesta ubíhala příjemně a ve čtvrt na dvanáct jsme se po 4 hodinách a 10 mílích (16 km) pochodu ocitli u řeky. Ta na mě osobně působila poměrně prudce. Voda samotná je hnědá, protože řeka není hluboká a celé dno je pokryté hrubou vrstvou výše zmíněného velice jemného písku, který se proudem vody víří. Není však špinavá a tak se v ní dá bez problému umýt a osvěžit. Překvapilo mě, že navzdory okolním teplotám, které kolem poledne začaly přesahovat 55°C ve stínu (kterého dole po poledni moc není), je voda poměrně studená a nedá se v ní vydržet dlouho stát. To má za následek neustálé pochodování, protože na rozehřátých kamenech na břehu se nedá stát také.
 
Dole u řeky stojí malý přístřešek, kde jsme si před cestou zpět dali delší odpočinkovou přestávku. Poté jsme se vydali nahoru a musím uznat, že průprava z národního parku Picacho Peak a z výšlapu na nejvyšší vrcholek ve Phoenixu nazvaný Squaw Peak se nám náramně hodila. Slunce se nám opíralo do zátylků a jediné vhodné přirovnání, které mě napadlo, bylo srovnání s PEKLEM. Teprve po téměř 2,5 hodinách prakticky nepřetržité chůze po slunci se mi povedlo dostat k odpočívadlu v polovině cesty, kde jsem v jednom z mála stinných míst čekal na ostatní. Ti přicházeli postupně v následujících asi 20 minutách.
 
Také odpočívadlo se během dne pěkně rozehřálo, ale nebyla to taková pec, jako dole. Po nějaké chvíli odpočinku jsme vyrazili na poslední část cesty. Zhruba 2 míle se šlo sice pouze do mírného kopečka, ale stále po slunci, což bylo po předchozím zážitku některým kolegům už v podstatě jedno. Po této rovince jsme se dostali na úpatí nejprudšího a nejdelšího závěrečného stoupání. V té chvíli nás definitivně přešel smích. Roztrhali jsme se na malé skupinky a každý už šlapal jen sám za sebe. Hlavním cílem bylo dostat se v plném počtu a ve zdraví nahoru.
 
Musím přiznat, že i na mě zhruba hodinu od cíle cesty dopadl pocit, že ten kopec snad nemá konec. Stále jsme lezli nahoru a stále jsme neviděli nic než kus skály nad sebou. Z mého pohledu se ale nakonec ukázalo, že jsem měl ještě více než dostatečné rezervy. V okamžiku, kdy jsem spatřil stavení, které stojí u vstupu do kaňonu, jsem totiž podvědomě zrychlil a zvesela předběhl ještě skupinku německých turistů zhruba v našem věku, kteří ale měli očividně větší problémy.
 
Po dalších 10 mílích a více než 6 hodinách pochodu jsme tedy dorazili zpět na vrchol. Celková doba této „malé vycházky“ tedy byla 10,5 hodiny, v následujících 30 minutách se trousili ucamprtaní kolegové. Následoval už poměrně jednoduchý úkol: nasednout do aut a dojet bez nehody asi 210 mil (cca 340 km) do Phoenixu. Po zastávce na večeři ve Flagstaffu a dalších několika hodinách jízdy jsme o půl jedenácté večer konečně spatřili náš hotel. Unavení, ale s mnoha krásnými fotkami a vzpomínkami.
 

Fotogalerie z výletu do Grand Canyonu jsou k dispozici ve Fotogalerii.

 

Související články:

Vzpomínky na Phoenix
VÍKEND I. – Picacho Peak & Pima Air And Space Museum, Tucson
K tomuto článku nebyl vložen žádný komentář.
Please login or register to post comments.
J! Reactions 1.09.01 • General Site License
Copyright © 2006 S. A. DeCaro
 
< Předch.   Další >
 
Top! Top!