Jen co jsme se po svatbě přesunuli do Brna, kde jsme vyřídili několik nezbytných záležitostí (jako navrácení svatebních šatů apod.) a trochu jsme se vzpamatovali z toho víkendového shonu, vyrazili jsme ve středu na první novomanželskou dovolenou, čili líbánky.

Naše cesta začala brzy ráno výjezdem z Brna směrem na Vídeň. Kdybych tušil, jak nás zpomalí rozestavěná dálnice na rakouské straně, zvolil bych cestu přes Znojmo. V tomto případě se nám až asi po třech hodinách cesty povedlo dostat na dálnici za Vídeň směrem na Linz, Salzburg, Innsbruck atd.

Z dálnice A1 okolo nedávno smutně proslulého St. Pöltenu a Amstettenu (případ Josefa Fritzla) jsme sjeli asi 80 km před Salzburgem u Laakirchenu a pokračovali jsme kouzelnou krajinou Solné Komory. Prakticky první zastávku od Brna (semafory se nepočítají) jsme si udělali po cca 360 km v Gmundenu na pobřeží jezera Traunsee. Po zaparkování jsme byli naprosto fascinovaní tím, jak velká část města proslulého mimo jiné tradiční porcelánkou se rozkládá pod úrovní hladiny jezera. Nechybělo mnoho a celé nábřeží by bylo potopené. Během procházky po nábřeží za nepříliš vábného počasí jsme obdivovali zčásti zatopené plochy promenády. Ještě u zahrádek a garáží, ve kterých stálo přes půl metru vody, jsme koketovali s myšlenkou, jak to ti místní mají luxusní, že tam parkují v garážích své loďky. Z tohoto omylu nás vyvedla až uzavřená silnice k místnímu zámku a zběsile projíždějící hasičské vozy. Ano, novomanželé vyrazili na cestu, a tak Rakousko zažilo padesátileté přívalové deště a povodně. Naše rodné Česko na tom ale bylo tou dobou o poznání hůře, o čemž jsme ale neměli v té chvíli ponětí. No nic, v sílícím lijáku jsme se dopotáceli zpět do auta a pokračovali asi dalších 50 km do císařského lázeňského města Bad Ischl, kde jsme si prohlédli park a vilku císařovny Alžběty (Kaiserpark, Kaiservilla) a nádherné historické centrum připomínající na každém rohu doby dávno minulé Rakousko-Uherské monarchie. Léčivé prameny tady obsahují až 27% solí, a tak jsem asi pochopil, proč tady každému jezeru říkají moře (See).

Nedaleko Bad Ischl se nachází malé městečko Hallstatt s necelou tisícovkou obyvatel. Rozkládá se na pobřeží podobně pojmenovaného jezera Hallstätter See a je proslulé nejstaršími solnými doly na světě. Sůl se zde těží dodnes (asi milion tun ročně), ale z nejstarších dolů, jejichž některé štoly jsou až 7000 let staré, je vytvořená turistická atrakce. Ano, těžit sůl tady začali již Keltové (keltsky Hall = sůl). Návštěvu Hallstattu jsme zakončili odpolední kávičkou v místním kiosku a mohli jsme se vydat na posledních asi 120 km směrem k cíli naší cesty, k penzionu nedaleko Alpského střediskového města Kaprun.

Počasí nám stále nepřálo, a tak jsme se rozhodli pro další výlet někam, kam třeba nebude moc pršet. Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili směr Werfen, což je město asi 60 km od Kaprunu směrem na Salzburg. Kromě místního hradu tady mají ještě jednu zvláštnost, a tou je ohromná ledová jeskyně. I s pomocí lanovky dá trochu práci se k ní dostat, ale když už tam člověk jednou je, stojí to za to. K vidění jsou ledové krápníky všech druhů a velikostí a led zde utváří nejrůznější útvary - slona, hrad apod. Prohlídka trvá asi hodinu a postihuje jen první kilometr jeskyně, přičemž návštěvníci překonávají 700 schodů nahoru a stejné množství zase dolů. Na cestu si svítí petrolejkami s otevřeným plamínkem, protože jeskyně není elektrifikovaná. Samotná jeskyně, resp. jejich komplex ovšem pokračuje masivem skal dalších asi 40 km a není ještě zcela probádaná. Teplota v jeskyni se pohybuje okolo bodu mrazu. V letních měsících to ale způsobuje poměrně silný vítr na vstupu do jeskyně, který v období veder dosahuje až 100 km/h. Podobně je tomu i v zimě v třeskutých mrazech, kdy ale vítr proudí opačným směrem.

V pátek se počasí trochu vybralo, ale ne natolik, aby mělo smysl jezdit někam na vysoké kopce, které byly permanentně zahaleny v oblacích. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na Krimmelské vodopády. Ty se nachází opět asi 50 km od Kaprunu, tentokrát západním směrem. Nevinný potůček pramenící kdesi na vrcholcích Alp zde postupně přibírá vodu z ledovců a nad Krimmlem už dosahuje docela slušné intenzity. Tři stupně padání vody s celkovým převýšením asi 380 m pak tvoří největší vodopád v Evropě a pátý největší na světě. Stezka pro návštěvníky je jako prakticky všude v Rakousku vzorně upravená a vede v těsné blízkosti padající vody, která tříštěním o skály způsobuje, že je člověku úplně jedno, jestli praží slunce, nebo k tomu ještě prší. Na vyhlídkách je jeden mokrý tak jako tak. Cestou zpět jsme provedli malou odbočku a prohlédli si dnes snobské, leč starobylé sídlo Kitzbühel, kde jsme si dali zmrzku a presso. Překvapilo mě, že jsme tady potkali víc Fabií než Ferrari (2 vs. 1), za to jeden nádherný Jaguar W152 ze šedesátých let, samozřejmě v British Racing Green a s volantem na té správné straně ;-)

Sobota se nesla v duchu podezřelé oblačnosti, a tak jsme si zajeli prohládnout nedaleké "okresní město" Zell am See, rozkládající se na břehu jezera Zeller See. Na pobřeží krásná promenáda, nejzajímavější památkou historického centra bezpochyby bazilika postavená původně roku 790 v románském slohu, později přestavěná na trojlodní gotickou. Navzdory poletujícím mrakům, ze kterých každou chvíli sprchlo, jsme nasedli na lanovku a nechali se vyvézt lanovkou nahoru do 2000 m.n.m. na Schmittenhöhe, odkud jsme provedli asi 13 km sestup lesem zpět k lanovce do Zell am See.

Nedělní ráno nás nepřekvapilo a neslo se v duchu četných srážek. Rozhodli jsme se tedy pro relaxační neděli a navštívili další z císařských lázeňských měst v okolí, a sice Bad Gastein. Zdejší termální prameny dosahují až 34°C a čvachtání je tady naprosto luxusní :-) Dopřáli jsme si vířivky, sauny a celkově se nám tady moc krásně relaxovalo. Den jsme zakončili prohlídkou městečka (jak jinak, než v dešti) a kávičkou se Sacher torte v Hotel Elisabethpark.

Ani v pondělí se nekonalo žádné překvapení ze strany zachmuřené oblohy, ale přesto jsme se odhodlali strávit konečně celý den turistikou a vystoupat na dvojici vodních nádrží, které nad Kaprunem postavili ve 40. až 60. letech minulého století a které dodnes slouží jako vodní elektrárna pro Kaprun a okolní města (technika je samozřejmě mnohokrát modernizovaná a stále se zde pracuje). Projeli jsme tedy Kaprunem a zastavili se na krytém parkovišti u hotelu Alpenhaus, za kterým silnice sice ještě pokračuje směrem nahoru do Alpského masivu, smí tam ale pouze místní autobusové linky dopravující návštěvníky k lanovce, která pomáhá překonat více než tisíc výškových metrů mezi parkovištěm a přehradními nádržemi nacházejícími se v nadmořské výšce 1850 a 2036 m.n.m. Lanovka je to poněkud speciální, nákladní plachtou krytá plošina jezdící po kolejích nahoru a dolů. Sama o sobě překonává převýšení rovných 435 m a původně sloužila k dopravě materiálu a techniky při stavbě přehrad. Uveze tedy celý autobus, bagr nebo jiné stroje, které se koneckonců nahoru ani jinak dostat nemohou. Na horní stanici lanovky jsou cestující opět naloženi do autobusů, které je vezou dalších několik kilomotrů silnicí skrz sérii tunelů kolem spodní nádrže Wasserfallboden až ke koruně horní nádrže Mosserboden, odkud bývá při pěkném počasí hezký výhled údolím zpět na Kaprun. Jako správní (a nutno podotknout, že jediní) turisté jsme se tedy jali překonávat celou trasu pěkně po svých.

Počasí nám nakonec více méně přálo - rozhodně nebylo horko a zmokli jsme jen trochu takovým svěžím letním deštíkem. Za to ta stezka - tak, jak jsem výše pochvaloval vždy a všude upravené trasy, tak tady bylo poznat, že drtivá většina návštěvníků využívá možnosti nechat se nahoru dopravit. Cesta nebyla moc prošlapaná, vedla přes několik brodů a v horní části byla místy zasypaná lavinami, které bylo obtížnější překonat. Nejednalo se zde ale o nic neobvyklého, stále jsme se drželi značek a při zdolávání nástrah používali zdravého rozumu, takže jsme bezpečně dorazili až do plánovaného cíle naší cesty. V tu chvíli se ale přihnaly mraky tmavší než kdykoliv předtím a začalo vytrvale pršet, výhled nebyl prakticky žádný. Byli jsme tedy rádi za možnost koupě jízdenek na cestu dolů a vyzkoušeli jsme si také ten pohodlnější způsob dopravy.

 

Aktualizováno:

 

Ani úterý nepřineslo žádné novinky a stále jsme řešili poměrně nepříznivé počasí. Na ranní bojové poradě tedy padlo rozhodnutí vyměnit kopce za trochu historie, kultury a civilizace, a tak jsme dopoledne vyjeli směr Salzburg s tím, že podle aktuálního stavu oblohy (nikoliv té na talíři) se uvidí. Díky dopolední špičce a několika objížďkám okolo uzavřených tunelů nám stokilometrová cesta do hlavního města spolkové země Salzburska nám trvala přes hodinu a půl. Salzburg nás přivítal sluníčkem a příjemnou teplotou, takže žena zalitovala, že nechala doma všechny šatičky, topy, sukně a krásné letní botičky. Procházeli jsme se ulicemi starobylého města, prohlédli si rozkvetlý park u zámku Mirabell, rodný dům asi nejslavnějšího salzburského rodáka W. A. Mozarta v ulici Getriedegasse, starou radnici, katedrálu na Domplatz, kostel sv. Petra s přihlehlým hřbitovem a vyrazili vzhůru na jeden z největších středověkých hradů v Evropě - pevnost Festung Hohensalzburg. Celkově je vidět, že Salzburg hodně z turismu těží, všechno je přizpůsobené návštěvníkům ze všech koutů světa a náležitě předražené. Ani tady se nám nevyhnul déšť a celou dobu, co jsme prohlíželi expozice na hradě, venku lilo jako z konve. Ucpané a přelidněné centrum Salzburgu velmi blízce připomíná i naši metropoli, ale v kontrastu s alpskými vrcholy končícími zpravidla někde v mracích to byla celkem zajímavá změna.

Je tady středa ráno a přestože je stále zataženo, předpověď vypadá celkem slibně. Zkusíme tedy navštívit Weisssee - jedno z mnoha rakouských jezer nebo nádrží ve vysoké nadmořské výšce. V zimě je to hojně navštěvované lyžařské středisko a v létě turisticky vyhledávaný cíl kvůli krásnému výhledu nejen na okolní vrcholy, z nichž mnoho přesahuje 3000 m.n.m. Lanovka sem vede dvojí - nejprve překonává asi 300 výškových metrů k jezeru Grünsee a odtud další převýšení asi 530 m k Weisssee ve výšce přes 2300 m.n.m. Délka lanovky je samozřejmě mnohem větší, odhadem okolo 4 km. No a protože nejsme bačkory a podmínky vypadají slibně, vyrážíme nahoru pěkně po svých. Široké štěrkové cesty jsou v okolí Grünsee, které je opravdu zelené, vystřídány rozmočenými pastvinami, na kterých se v Alpách i ve výškách nad 2000 m.n.m. velice často pasou krávy a jejich stopy všeho druhu jsou tak nedílnou součástí všech turistických tras. Místy je pocestným k dispozici lano, které jim pomáhá překonávat nejprudší stoupání a klesání po skalách, místy ani lano nepomáhá, protože je cesta překrytá sněhem, který ještě pamatuje poslední zimu a který je potřeba překonat, jak kdo umí. Obecně je ale cesta mnohem příjemnější, než náš výlet na přehradu Mooserboden nad Kaprunem. Sice jsme i tentokrát trochu zmokli, ale většinu cesty svítilo sluníčko, takže jsme zvládli výlet vlastními silami nahoru i dolů. Jezero Weisssee je úchvatné tím, jak je i na začátku července víc jak z poloviny pokryté sněhem a ledem (zřejmě proto Weiss), bezprostředně na něj navazují zasněžené vrcholky. Nesmíme zapomenout pochválit taky výtečnou Gulaschsuppe a pivo v berghotelu na konci lanovky u Weisssee. Cestou zpět jsme si trochu zašli po hřebeni k blankytně modrému Tauernmoossee položenému o chlup níže a odtamtud zpět ke Grünsee a dolů k lanovce na parkoviště. Tato túra konečně naplnila naše představy o letních Alpách - třikrát hurá!

Zítra zde náš pobyt končí, plánujeme navštívit nedaleký německý Berchtesgaden a slavný Hitlerův Kehlsteinhaus. V tomto případě už ale nepůjde o zdolávání žádného kopce, jako spíš o výhled (snad bude) a prohlídku této bezesporu zajímavé budovy ;-) No a protože jsme rybičky, nemůžeme cestou domů vynechat termální lázně na rakousko-českém pomezí v Laa, kde hodláme relaxovat a načerpat ještě nějaké ty síly. Na to se někteří z nás těší asi úplně nejvíc :-) Fotografie se časem jistě objeví ve fotogalerii - prosíme vydržte.