Humphreys Peak je nejvyšší ze soustavy vrcholů vulkanického původu San Francisco Peaks nacházející se na severu Arizony, jen kousek na sever od Flagstaffu. Už sám Flagstaff je město obklopené lesy, které se rozkládá ve výšce přes 2000 m.n.m. a v jeho širším okolí se na severní hranici Arizony a Nevady nachází třeba Grand Canyon. Příroda je tady nádherná a s typickou skalnatou pustinou Arizonské pouště okolo Phoenixu nebo Tucsonu nemá mnoho společného. V tomto podzimním období hraje navíc všemi barvami - vlastně je to podobné, jako u nás :-) Jen trochu jiné kvůli vyšší nadmořské výšce. O půl sedmé ráno tedy usedáme do Subaru a vyrážíme asi 220 km na sever, abychom kýžený vrchol zdolali.

 

Okolo deváté hodiny přijíždíme na parkoviště, které je společné i pro návštěvníky Arizona Snow Bowl – jednoho ze dvou míst v Arizoně, kde se dá v zimě lyžovat. Sjezdovku jsem viděl sice jen z protějšího svahu, kudy vedla stezka na Humphreys Peak, ale zdála se být dost dlouhá a vypadala poměrně solidně. Po krátké aklimatizaci na místní teplotu nepřesahující 10 °C (což je po příjezdu ze stále ještě 25-30 °C teplého Phoenixu celkem šok) zahajujeme výstup po stezce vedoucí lesem, nebo spíš pralesem. Příroda je tady divoká a člověk ji příliš neovlivnil. Čeká nás převýšení skoro 1100 m a túra dlouhá necelých 8 km v jednom směru. Je ráno, na louce je jinovatka a na větvích stromů v lese se lesknou kousky ledu, které ve slunečních paprscích tají a padají postupně na zem, kde se mění na vodu a vsakují pomalu do vlhké půdy. Staré stromy tady volně padají a na jejich zetlelém podloží vyrůstají nové. Je vhodné pozorně naslouchat zvukům z okolí a padajícím stromům se tak lépe vyvarovat. Vytrvale stoupáme vzhůru a cestou nás doprovází veverky a datlovití ptáci, kteří se opravdu nedaji přeslechnout.  Za několik hodin překračujeme výškovou hranici 3500 m, nad kterou je již zákaz stanování a kde jehličnatý les již ustupuje kleči. Jehličnaté křoviny vydrží zhruba do výšky 3600 m a odtud již nás čeká lezení po kamení, které je na první pohled miliony let starou vyvřelinou. Stezka mezi kamením prakticky nevede, a tak je nutné ji bedlivě hledat. Nejednou se přitom člověk musí vracet, protože záhy zjistí, že cesta, kterou si zvolil, není dále schůdná. Na kamenech jsou větrem a ostrým sluncem vytvarované naváté kusy ledu. Teplota klesá pod bod mrazu a ke všemu se přidává ostrý a vytrvalý vítr, který tady v jarním období dosahuje rychlosti přes 100 km/h. Teď je sice o poznání klidnější, ale ani tak celou situaci zrovna neusnadňuje. Kvůli řídkému vzduchu a nízkému tlaku se navíc lidský organismus nezvyklý podobných podmínek mnohem rychleji unaví. Problémy nastanou s bolestí hlavy a nevolností. Konečně dosahujeme vrcholu, odkud je nádherný výhled přesahující vzdálenost 150 km. Na severu tak vidíme nádherně se rýsující panorama Grand Canyonu, v nejbližím okolí další sopečné hory a dál snad do všech směrů prakticky rovinatou pláň, která soustavnému větru neklade žádné překážky. Výhled je úchvatný, ale vítr, nízká teplota a vyčerpání spolu s nízkým tlakem a řídkým vzduchem nás po chvíli nutí odebrat se na cestu zpět.

 

Dobře děláme, protože zanedlouho se dostavuje opravdu silná nevolnost a jen silou vůle do sebe dostáváme nějaké jídlo, bez kterého bychom dolů jen těžko došli. Sestupujeme pomalu a počítáme každý metr. Vyčerpání je velké, ale s klesající nadmořskou výškou se po několika hodinách nevolnost i bolest hlavy mírní. Přesto jsme rádi, když při zapadajícím slunci spatříme po devítihodinovém pochodu parkoviště. Další dvě hodiny jízdy zpět pak vyžadují maximální koncentraci, než se nám povede dojet zpět do Phoenixu. Dávám si horkou sprchu a padám do postele. Ať byl ale výlet jakkoliv náročný, jsem rád, že jsme ho absolvovali a na Humphreys Peak jsme vylezli. Byla to prověrka našich fyzických schopností, ale také psychické výdrže. Zdolali jsme nejvyšší vrchol na jihozápadě USA.