Přestože bylo samozřejmě brzy na nějaké komplexní hodnocení, můj první dojem z Ameriky byl takový, že je tady všeho HODNĚ. A dlužno podotknout, že každý další den mě jen utvrzuje v tom, že tento dojem byl správný.
Je tady hodně lidí a hodně z nich je řekněme opravdu hodně velkých, protože nejraději konzumují hodně hamburgerů a podobných jídel v takzvaných „fast food“ restauracích, tedy rychlém občerstvení typu McDonald’s, která jsou i v porovnání s českými ekvivalenty tohoto typu stravovacích zařízení hodně mastná (a nemám na mysli cenu). Nejčastějším nápojem je pak pochopitelně Coca-Cola, která jak známo je hodně sladká. Je tady hodně různých supermarketů, z nichž asi nejrozšířenější je řetězec Wallmart. Aby to nebylo tak jednoduché, ne ve všech supermarketech se dá koupit všechno. To člověk zjistí v momentě, kdy přijede na nákup a po průchodu oblečením, drogerií, sportovními potřebami a elektronikou zjistí, že jídlo tady hledá marně. Ne vždy tato skutečnost bývá patrná zvenku.
Amerika má velmi hodně letišť. V každém městě je minimálně jedno, třeba Phoenix má asi 4. Praha-Ruzyně přitom odpovídá spíše letištím střední velikosti. Mezinárodní letiště, jakým je například Sky Harbor, je zhruba dvojnásobná. Vcelku pochopitelně zde pak létá hodně letadel. Kromě spousty dopravních a nákladních strojů nejrůznější velikosti, které křižují oblohu zhruba v minutových intervalech, jsou na nebi k vidění také policejní, záchranné a televizní helikoptéry. Zkrátka když člověk pohlédne nad sebe, téměř vždy se tam něco pohybuje.
S dopravou souvisí také mnoho kilometrů (lépe řečeno mil) zbudovaných dálnic. Poměrně značná část měst tady v USA je postavena formou jakési čtvercové sítě. Silnice vedou přesně ze severu na jih a od východu na západ a jsou rozmístěny v pravidelných blocích. Hrana čtverce v této síti má délku zhruba jedné míle. Mezitím jsou samozřejmě postaveny menší uličky, které ale také v zásadě dodržují pravoúhlou strukturu. Phoenix je právě jedním z takto postavených měst, navíc stojí téměř celý v rovině bez výraznějších převýšení s výjimkou několika skalnatých neobzdlených vrcholků, z nichž nejvyšší je Squaw Peak. Celou arizonskou metropolí vede několik dálnic v pravém slova smyslu, které mají 3 až 5 pruhů v jednom směru a dá se po nich uhánět poměrně svižně. Ostatní hlavní silnice ve zmíněné čtvercové síti mají v jednom směru zhruba 2 až 4 pruhy a bývá na nich povolena nejvyšší rychlost nejčastěji 45 mil/h (72 km/h). Na dálnicích pak je obvykle povoleno uhánět 65 až 75 mil/h (105 až 121 km/h) podle toho, zda komunikace prochází městem, či nikoliv.
Obecně lze poznamenat, že bychom si ze zdejšího provozu mohli vzít nejeden příklad (ale v žádném případě ne všechny!). Z hotelu do práce musím ujet vzdálenost asi 10 mil (cca 16 km) a není nejmenší problém zvládnout to v ranní špičce okolo 15-20 min. O tom se může lidem v Praze nebo Brně jen zdát vždy, když se snaží někam dostat, posouvají se v kolonách krokem a stojí každou chvíli u semaforu. Pojmem špička se přitom tady ve 4-milionové aglomeraci myslí prakticky naprosto souvislý proud vozidel, protože místní hromadná doprava v podstatě žádná není, chodníky se prakticky nevedou a američané jsou obecně zvyklí jezdit autem zásadně úplně všude. Ani průjezd celého Phoenixu, který má ve vzdušném průměru víc jak 80 km, jen zřídka zabere více než 50 min. Když ovšem dojde k zácpě, nejčastěji vlivem dopravní nehody, tak to stojí za to. V takovém případě jsou ve výhodě řidiči autobusů a vozidel, ve kterých sedí alespoň dva lidé. Dlužno podotknout, že takových je drtivá menšina. Pro tato vozidla je však na dálnicích vymezen jeden jízdní pruh, který je obyčejně naprosto volný.
Přestože nebo možná právě proto, že drtivá většina aut má kromě automatické převodovky (ta mechanická je tady větší raritou než automat u nás) také automatické rozsvícení světel, tempomat a řadu dalších usnadňujících prvků, je zde k vidění mnoho nabouraných aut. Je to dáno také tím, že silnice tady prakticky stále vedou pouze rovně a pozornost při řízení jednoznačně a rychle klesá, lidé se za volanty nudí a věnují se všemu ostatnímu, jenom ne provozu. Navíc si američané s rychlostními limity moc hlavu nelámou a překročení o 5 mil/h je zde naprosto normální. Následkem všech těchto podmínek je to, že Američané, jak sami přiznávají, jsou dost špatní, neřku-li mizerní řidiči. Ve městech jsou ale na dálnicích rozmístěny stacionární radary a policisté pak řidičům, kteří překročili rychlost o více jak 10 mil/h, rozesílají veselé pohlednice :-) Mezi městy mapují provoz náhodné hlídky a helikoptéry. Rozhodně však policisté nikoho nezatýkají pro nic za nic. K vyprovokování policejní honičky je nutné jet opravdu, ale opravdu rychle (zhruba od 110-120 mil/h výše – taky jsme pár umravněných závodníků viděli).
Celkově vzato mi ale připadá, že se tady žije tak nějak snadněji než u nás. Lidé tady sice utratí mnoho peněz třeba za bydlení a opravdovou hromadu za pojištění (např. pojistka auta vyjde na $200 měsíčně, ale kdo by se tomu divil při jejich šikovnosti? :-)) Na druhou stranu třeba potraviny jsou v poměru k průměrnému platu relativně levné.
Závěrem ještě doplním něco povětrnostním podmínkám. Teplota v srpnu, kdy jsem Phoenix navštívil, se pohybuje okolo 40-45°C přes den, v noci pak klesá k příjemným 30-35°C. Není se co divit, že mají místní obyvatelé klimatizované úplně všechno od aut přes obchody a pracovní prostory až po vlastní domácnosti. Bohužel mají tendenci všechno chladit takovým způsobem, že teplota v místnosti zřídka dosáhne 25°C, mnohdy je i pod 20°C. Důsledkem je paradoxně to, že nejeden středoevropan chytne do pár dní pořádnou rýmu nebo kašel. Je však pravdou, že v Arizoně je klimatizace otázkou přežití a bez ní tady vydrží jen opravdu otrlé povahy. Např. jízdu autem si jinak nedovedu ani představit. Na druhou stranu ve čtvrtek před mým odjezdem poměrně hustě a vytrvale pršelo a kvůli rovinatému terénu si obyvatelé Scottsdale na severovýchodě Phoenixu užili dokonce nemalou povodeň.
Fotografie ze služební cesty do Spojených států jsou opět k dispozici ve Fotogalerii.