Protože většinou jezdíme po celé Arizoně i za její hranice a nekoukáme moc, co máme poblíž, rozhodli jsme se pro jednodenní výlet několik desítek mil na severovýchod od Phoenixu. Nacházejí se tam poměrně vysoké, pusté a skalnaté hory, kde jsou velká jezera spojená vodními toky, ze kterých Phoenix čerpá prakticky veškerou vodu. Kromě toho tam hodně lidí z okolí Phoenixu vozí své čluny a loďky, aby tak strávili příjemný víkend.

Vyrazili jsme tedy při sobotním ránu po severovýchodní silnici 87 směrem na nejbližší Saguaro Lake, kam jsme dojeli asi za hodinu jízdy. Není to moc daleko a jezero je sice menší, ale poměrně oblíbené. Kromě kvanta zmíněných lodiček tady totiž funguje i jiná zajímavá zábava. Od jezera Saguaro vede rovnou do Phoenixu řeka protékající nádhernými roklemi, a tak je tady hodně nadšenců, kteří ji sjíždějí na raftech. Mají přitom několik možností - dojedou autem k jezeru, kde nasednou na raft a ti zdatnější se domluví s kolegou, který je po nějaké době plavby směrem do Phoenixu stejným autem zase vyzvedne. Druhá varianta je využít po pár mílích plavby malý přístav, odkud vozí námořníky i s rafty autobus zpátky nahoru k jezeru. Někdy tohle možná zkusíme, ale tentokrát jsme se jen porozhlédli a jeli dál.

 

Čekalo nás totiž jezero Roosevelt, pojmenované po někdejším americkém prezidentovi, který tady osobně bezmála před stoletím otevíral tenkrát asi největší přehradu, čímž jezero de facto vzniklo. Přehrada byla v 90. letech rekonstruována a modernizována, ale z historických důvodů byl zachován i kousek původní stavby, která byla dokončena již roku 1911. Byla zbudována, aby chránila obyvatele místního povodí před přívalovými dešti (ano, i v Arizoně občas prší a když už, tak to stojí za to). U jezera stojí malé muzeum, kde se dále dozvídáme, že původní obyvatelé - indiáni kmene Salado - se v této nehostinné oblasti usídlili před více než 9000 lety. Je tady poměrně sucho, slunce je ostré a půda samý kámen. Tady už moc nerostou ani kaktusy, typickými zástupci fauny jsou zde kaktusové vrány, supi, hadi, škorpióni a podobná havěť hodná hitchcockova horroru. Lidé zde přežívali díky pěstování některých zemědělským plodin, k čemuž si zbudovali důmyslný systém zavlažovacích kanálů v okolí řeky. Nejvýznamnější byla zřejmě bavlna, která sloužila nejen k výrobě ošacení, ale také k potravě. Neopomenutelným způsobem jejich obživy byl také rybolov. V 15. stol. údajně většina obyvatel někam zmizela a dodnes nikdo neví, kam. Zbyla po nich jen četná archeologická naleziště.

 

Přiblížil se čas oběda, a tak se vydáváme do místní osady Roosevelt, kde prý dobře vaří. Záměrně neříkám město nebo vesnice, protože Roosevelt je v podstatě jen benzínová pumpa s hospodou u silnice, v mapě ale pelivě zaznačená, protože v okolí se nic většího nevyskytuje. Hospoda je na první pohled typická venkovská americká, potemnělá, pomalu se otáčí větrák a poletují mouchy. Od stolu s několika místními štamgasty se zvedá potetovaný týpek a ptá se, co si dáme. Jak se ukazuje dál, je to tady takový rodinný podnik, lidi jsou moc milí a jídlo mají dobré.

 

Nedaleko přehrady a muzea se nachází přístaviště, kde kotví mnoho soukromých výletních i rybářských člunů nejrůznějších velikostí, a také zde loďky půjčují. Pochopitelně, že jsme neodolali a jedna z nich, výletní loď pro 12 osob, mi hodinu říkala kapitáne :-) Loďky se půjčují komukoliv proti vratné záloze, není potřeba žádný zvláštní průkaz ani licence. Probíhá to asi následovně - místní sluncem ošlehaná zasloužilá zaměstnankyně půjčovny vás zavede k lodi, kterou budete pilotovat a zeptá se drsným tónem:

"Kdo bude řídit?"

Odpovídám, že já.

"Už jste s tím někdy jel?"

Přiznávám, že tedy ne.

"OK. Tady se řadí neutrál, abyste mohl nastartovat. Pak vyberete dopředný nebo zpětný chod a tady přidáváte plyn. Tohle je kormidlo.", ukazuje na volant ne nepodobný běžnému osobáku. "Palivoměr sice nefunguje, ale na hodinu tam máte dost. Okolo přístavu mi nejezděte rychle, až se budete vracet, postavte mi to támhle k tankovacímu molu. Dotazy?"

Vstupní instruktáž měla asi půl minuty, ale všechno se zdá jasné, a tak startuji, řadím "zpátečku" a pomalu vyjíždím z přístavu. Nezdá se to, ale je to opravdu jednodušší, než řídit auto. Prostě jedete, kam se vám zachce a kdy se vám zachce, zastavíte tam, kde se vám zachce a na jak dlouho chcete. Zkrátka parádní balzám na nervy. Když pak zastavíte uprostřed jezera, vypnete motor a skočíte si zaplavat, je to opravdu nádhera. Jak budu mít někdy další možnost, nezaváhám ani sekundu.

 

Nastupujeme do auta a vyrážíme od Rooseveltu směrem na Phoenix. Tentokrát nechceme jet stejnou cestou okolo jezera Saguaro, tak zkoušíme druhou možnost po Highway 88 okolo výše zmíněné přehrady, která je podle mapy o poznání kratší. Jaké je ovšem naše překvapení, když míjíme ceduli "NO PAVEMENT" a asfalt tady opravdu končí. Překlad cedule znamená něco jako nezpevněnou vozovku a opravdu se během minuty ocitáme na divokém západě. Silnice vypadá, jako by ji po staletí vyšlapávala jen koňská kopyta. Uježděná hlína, na jednu stranu strmá skála, na druhou sráz dolů do rokle. Úplně tady vidím rychlostní zkoušku poháru mistrovství světa v rallye - Jirka křičí, ať zpomalím :-) Když takto ujedeme asi 40 mil, náš kdysi stříbrný, nyní matně hnědý Nissan Altima podle toho vypadá. Hlína a prach je kromě interiéru úplně všude - na karoserii, na oknech, pod dveřmi, u nádrže, v brzdách i ve výfuku. Altima chrastí, ale jede a prach postupně vyklepáváme ven. Kupodivu to ustála celkem se ctí.

 

Po návratu na pevný asfalt se slunce již sklání za obzor a my máme co? Samozřejmě hlad :-) Zastavujeme u dalšího typického amerického saloonu na samotě u cesty, přesně jako z westernu. Stará dřevěná budova, jen klasické malé lítačky ustoupily . Uvnitř je ale poměrně civilizováno a mají tady pochopitelně i klimatizaci. Co však poutá pozornost ze všeho nejvíc, jsou veškeré stěny i opěrné sloupy. Na každém kousku plochy jsou nalepeny bankovky s autogramy návštěvníků. Nejvíce je běžných bankovek v hodnotě 1 USD, ale nacházíme také dva exempláře současné české padesátikoruny. Přispíváme stokorunou, ale je těžké pro ni najít nějaké místo.

 

Den se chýlí ke konci a stejně tak i náš velmi pěkný výlet. Se zapadajícím sluncem a přicházející tmou se po normální silnici vracíme zpátky do Phoenixu.