Home
Sunday, 22 April 2018
 
 
Budapest Tisk
Napsal Ondřej Nečas   
Monday, 18 June 2007
 V minulém článku jste se mohli dočíst o cestě, kdy jsme se na vlastní pěst vypravili na sobotní mezinárodní sraz automobilů Rover a MG do maďarského města Esztergom (Ostřihom). Závěrem jednodenního srazu jsme se ale na rozdíl od ostatních neodebrali zpět k domovu, nýbrž jsme se rozhodli ubytovat v hotelu Vadaš při termálním koupališti ve slovenském Štúrovu a odpočinout si tak před náročným nedělním výletem do maďarské metropole Budapešti.
 
V souvislosti se zmíněným hotelovým lázeňským střediskem Vadaš máme pár postřehů – nejsou nejlevnější, nejsou nejochotnější (alespoň ne na recepci) a levá ruka tohoto zařízení neví, co dělá ta pravá. O tom jsme se přesvědčili, když nám jedna recepční skálopevně tvrdila, že si apartmán nelze objednat jen na jednu noc, načež jí přivolaná druhá recepční toto tvrzení vyvrátila. Následně jsme byli poslání ke druhé vrátnici cca půl kilometru daleko, kde jsme ale narazili na zavřenou bránu, u které nikdo nebyl. Po hotelovém wi-fi připojení k internetu jsme se již raději nepídili. Zato mají krásné nové apartmány, čistě uklizené a poměrně komfortní. Ale hlavně – v ceně noclehu je vstup na termální koupaliště a můžu říct, že ty prameny, bazény, bazénky, sauny a brouzdaliště opravdu stojí za to. Fantastické! Jeden přiklad za všechny – sedíte v noci po krk ve vodě v bazénku necelý metr hlubokém, kde jsou po okrajích jakési schůdky uzpůsobené k tomu, aby si ten svůj našel člověk jakéhokoliv vzrůstu. Voda je teplá, skoro až horká, a přes boční bodové lampy vidíte, jak pára z bazénku stoupá ke hvězdám nad vaší hlavou. Jen tak relaxujete, v čemž vám pomáhá doslova „živá voda“ z termálního pramene. Odcházíte jako znovu zrození. Přes všechny obtíže s personálem nelze než doporučit.
 
Druhý den ráno jsme bez větších obtíží ukončili pobyt v hotelu a vyrazili směrem na Budapešť. Cesta proběhla poměrně klidným, ale svižným tempem a tak jsme se hned na okraji metropole zastavili u nákupního centra na malou snídani. Bylo poměrně brzy, a tak se život v obchůdkách i jinde teprve pomalu rozbíhal. Během snídaně jsme rozmýšleli, kam asi dále pojedeme? Inu, měli jsme sice mapu Budapešti, ale zkuste v ní něco najít, když jsou všechny názvy maďarsky! Napadlo nás tedy oslovit slečnu, která právě otevírala jeden z místních krámků. Ta (překvapivě) opět nedisponovala zrovna plynulou angličtinou, přestože věkem odpovídala zhruba naší generaci. Nakonec jsme se ale domluvili s použitím všech končetin, a tak jsme se mohli vypravit do rozbíhajícího se víru velkoměsta.
 
Z maďarského silničního provozu opět přidám několik postřehů – oproti mnohým i hlavním tahům jedete po naší D1 jako po sametovém koberci. Neříkám, že některé silnice nejsou opravené, ale místy opravdu připomínají pověstný tankodrom plný různých zvlnění, děr a dalších nerovností. Některé hlavní silnice mají více než tři pruhy v jednom směru. Pruhy jsou ale poměrně úzké a Maďaři v nich kličkují jako zajíci. Je potřeba mít se na pozoru. Šířka pruhů nejspíš vychází z nejrozšířenějších maďarských automobilů Suzuki Swift, které se zde vyrábějí a lze je potkat ve všech generacích a v nejrůznějším stadiu rozkladu opravdu minimálně stejně často, jako u nás Fabii. Určité specifikum je zde parkování – Budapešť bývá auty ucpaná, podobně jako u nás Praha. Parkuje se zde ale opravdu všude – na chodníku, na rozích křižovatek, na travnatém dělícím pásu uprostřed více-proudové vozovky. Z policie mám dojem, že na rozdíl od té naší, kontroluje opravdu pořádek mezi občany a nezabývá se jen rozdáváním botiček. Ono dost možná tolik botiček, kolik by bylo v Budapešti potřeba, ještě nikdo nevyrobil. Narazili jsme na ulici, která je v mapě označená jako zcela normální, ovšem chybí na ní asfalt – z části je panelová, z části žádná. Poslední perlička, co mi tak nějak padla do oka, byl poměrně značný kontrast mezi velmi moderními, nízkopodlažními tramvajemi a velmi starými a omšelými tmavočervenými autobusy a trolejbusy značky Ikarus (také zde a zde), které brázdily i ulice našich měst asi před třiceti lety – pamatujete si na ně?
 
Podobný kontrast je ovšem k vidění také jinde, v běžném životě. Na jednu stranu má Budapešť krásné, honosné monumentální stavby jako parlament nebo Budínský hrad, na druhou stranu poskytuje návštěvníkům hned u centra pohled na nevábné otlučené a zapáchající domy. Na můj vkus také značné množství podobně nevábných bezdomovců. Zkrátka velké sociální rozdíly jsou zde cítit mnohem více než u nás. Naši túru po Budapešti jsme začali u velkého zábavního parku Vidám-park, v jehož okolí se nachází spousta zeleně a sada muzeí a lázeňských domů. Odtamtud jsme došli k památníku Tisíciletí. Dále bylo ovšem nutné vypravit se právě zmíněnými nevábnými ulicemi k dunajskému nábřeží, odkud se naskytl krásný pohled na budovu parlamentu, hrad nebo Markétin ostrov.
 
Poté, co jsme překonali Dunaj, měli jsme štěstí a narazili jsme na poměrně hezkou restauraci. Co víc si může vyhládlý turista přát? Přece restauraci, kde může sníst vše, co uvidí a nenechá tam výplatu. Nečekali jsme to ani v nejmenším, ale právě takovou restauraci typu all-you-can-eat jsme našli. Přestože restaurace byla poměrně luxusní, vstupné nebylo přemrštěné (tedy v přepočtu, protože v místní měně jsme zaplatili 4200 HUF za osobu) a nabídka specialit byla skutečně pestrá. Posuďte sami – mezi předkrmy se nacházely desítky různých kousků ryb, šunky, tatarské bifteky řízečky nebo zelenina plněná nejrůznějším způsobem, dále bylo k dispozici několik jídel hlavního chodu a k tomu pult s kuchařem, který v momentě připravil masa dle vašeho výběru – vepřové, hovězí, kuřecí nebo rybí nejrůznějších druhů od candáta po žraloka. Nelze samozřejmě opomenout ani velké množství zeleninových doplňků a čalamád, sýrů nebo dezertů. V ceně byly také nealko nápoje, víno nebo káva. Co mám povídat – konzumovali jsme asi čtyři hodiny, než jsme to všechno ochutnali.
 
Po tomto vydatném odpoledním obědě jsme se pustili do malého dobrodružství. Od auta k restauraci na druhém břehu Dunaje jsme předtím šli pěšky několik hodin a neměli jsme nejmenší chuť jít do noci zase zpátky. Čekala nás navíc ještě cesta zpět do rodné vlasti. Rozhodli jsme se tedy využít městské hromadné dopravy, tzv. „socky“. Jezdit v Budapešti sockou je pro cizince, který neovládá ani jeden ugrofinský jazyk, opravdová výzva. Jediné, čemu člověk rozumí, jsou dvojí čísla. Čísla linek na prostředcích MHD a čísla na ciferníku automatu na jízdenky. Nebýt nepříliš spolehlivě fungujícího dotykového displeje, nebyla by práce s ním ani příliš složitá, protože byl stejně schopen vydávat jen dva druhy jízdenek - základní a zlevněnou. Vzhledem k tomu, že jako příležitostný cestující plné velikosti i věku máte málokdy nárok na jakoukoliv slevu, je volba poměrně jednoduchá. Horší je sehnat dostatek mincí, protože lístek stojí 230 HUF a bankovky automat nebere, natož aby na větší vracel. Naštěstí existují v běžném oběhu mince až do hodnoty 100 HUF, ale těžko se shání, protože méně stojí snad jen rohlík, a tak je po nich velká poptávka. Cestou zpět k autu jsme tedy spojili požitek z moderní techniky v podobě nové tramvaje s notnou dávkou nostalgie z trolejbusu Ikarus. Kouzelný byl ten zvonek ze starého budíku, který dával v trolejbusu najevo, že se dveře zavírají.
 
Na zpáteční cestě na výpadovku na sever jsme zažili i jednu nehodu osobního auta s dodávkou VW Transporter, která lehla na bok a obě vozidla zablokovala celkem dva ze tří pruhů v jednom směru na mostě přes Dunaj. Byli jsme poslední auto, které jediným zbylým volným pruhem projelo. Za námi jej zablokovala přijíždějící sanitka. Kdybychom to nestihli, stojíme tam dodnes a nestihli bychom se zastavit ve vesnici za Budapeští na nákup, při kterém jsme utráceli poslední maďarské Forinty. Co myslíte, že jsme nakoupili? Ano, jídlo - pověstné maďarské klobásky a věhlasné tokajské víno.
 

Fotogalerie z výletu do Budapešti jsou k dispozici ve Fotogalerii

 
K tomuto článku nebyl vložen žádný komentář.
Please login or register to post comments.
J! Reactions 1.09.01 • General Site License
Copyright © 2006 S. A. DeCaro
 
< Předch.   Další >
 
Top! Top!