Rozhodli jsme se, že uděláme něco pro naše fyzické i psychické zdraví, a tak jsme uplynulý týden strávili aktivním odpočinkem v centru rakouských Alp. Musím prozradit, že i přes několik nepříjemných maličkostí, které nás během tohoto pobytu potkaly, se nám Alpy velice líbily a už se těšíme, až se tam zase někdy podíváme.

Během našeho pobytu jsme přebývali v malebné alpské vesničce jménem Piösmes a byli jsme ubytováni v penzionu rodiny Kirschnerů, kde nám byl vyhrazen dvoulůžkový pokoj s vlastním sociálním zařízením a balkónem. Celý penzion byl velmi pěkně zařízen v typickém zdejším stylu se spoustou dřeva a dekoračních předmětů.

 

Hlavním motivem, který nás do těchto proslulých končin Evropy přivedl, bylo však lyžování. Každý den ráno po snídani jsme byli odvezeni i s výstrojí k lyžařskému středisku, od něhož jsme byli ubytováni asi 15 km a vraceli jsme se stejným způsobem zpět zase až k večeři po ukončení provozu vleků. Když nás autobus vyložil na parkovišti, posbírali jsme svou výstroj a vydali se směrem k vláčku, který nedočkavé lyžaře přepravoval odtud ke sjezdovkám každých 20 min. V souvislosti s tímto poněkud nezvyklým a nevídaným vláčkem si dovolím několik technických poznámek: vláček má kapacitu 180 osob, které přepravuje podzemním tunelem uvnitř horského masivu. Jeho rovná dráha je dlouhá cca 3750 m a průměrné stoupání je 31°. Při rychlosti 10-12 m/s překoná vláček stoupání 1120 m asi za 8 minut. Vzhledem k absenci sedaček a stoupání, které vláček překonává, má i jeho podlaha tvar schodů a celý je konstruován "zešikma".

 

Tolik k vláčku a nyní se podívejme na samotné lyžařské centrum. Lyžování v tomto i podobných rakouských střediscích se oproti našim "kopečkům" liší kromě délky sjezdovek také v mnoha dalších ohledech. Např. zapomeňte na permanentku na vlek - zde se jí říká "schipass" a použijete ji pouze jednou při nastupování do vláčku ve spodní stanici. Má to svou logiku vzhledem k tomu, že nahoru nevede kromě jedné běžecké stopy žádná jiná cesta. U vleků tedy již na nic nečekáte a můžete rovnou nasedat. A to doslova, protože i přes velký počet uživatelů mají vleky dostatečnou kapacitu a málokdy se stane, že čekáte déle než minutu. Většinou naopak nečekáte vůbec. Sjezdovky jsou upravené, obvykle dvakrát za den je projíždí rolby. Všechny sjezdovky jsou dobře značené a nelze z nich vyjet omylem. Přehledné značení je také v místech, kde se různé sjezdovky kříží, rozdělují nebo spojují. Možností, odkud a kudy sjet dolů a ke kterému vleku nebo lanovce, je zde opravdu velké množství. Navíc tak dlouhou sjezdovku, jako je na Pitztalském ledovci ta nejkratší, budete u nás hledat jen velmi těžko. Délky sjezdovek jsou cca od 3 do 6 km a převýšení z nejvyššího místa, kde se dá vysednout z lanovky, k nejnižšímu nástupišti vleku je zhruba 700 m. Když už jsme u nejvyššího místa výstupu z lanovky, je potřeba si uvědomit, že se jedná o vrcholek vysoký 3440 m. Velmi často se zde tudíž člověk ocitne na úrovni mraků a někdy dokonce nad nimi. To je pak opravdu nezapomenutelné, když se dole ve vesničkách čerti žení a jednoho by člověk pro samou nepřízeň počasí skoro nevyhnal z postele, ale nahoře vystoupíte z vláčku a je krásně jasno, jen vrcholky okolních štítů vystupují z peřin v podobě hustých mraků pod námi. Na druhou stranu jsme zažili i chvíle, kdy jsme byli přímo pod mraky, hustě sněžilo, byla téměř tma a viditelnost prakticky nulová. Když do toho navíc zafouká pořádný vítr, je radno zalézt do restaurace, nebo alespoň do krytého prostoru v základní budově střediska. Počasí v těchto horách se dokáže měnit opravdu každou chvíli a nezřídka se pak stane, že každou jízdu jedete za úplně jiných podmínek. Ale je pravda, že když se člověk kochá, může jedna jízda zabrat klidně i hodinu. Vždyť jen vlekem trvá jedna jízda okolo 8-15 min podle jeho délky.

 

Přes vysokou nadmořskou výšku, délku sjezdovek i rozmary počasí, což dohromady prověří schopnosti každého lyžaře, zaznamenali jsme za 5 dní na svazích celkem 2 incidenty. Poprvé se jednalo o kolizi českého snowboardisty na černé sjezdovce, která skončila jeho transportem helikoptérou do nemocnice. Vzhledem k tomu, že hustota lyžařů na sjezdovkách je kvůli jejich rozměrům mnohonásobně nižší, než u nás, muselo se jednat o nepozornost nebo přecenění schopností. Druhá možnost byla i důvodem dalšího incidentu, který se přímo dotknul naší výpravy, když při poslední jízdě jeden z našich kolegů doslova "zahučel" do 6 m hluboké ledovcové průrvy. Ta leží pochopitelně mimo sjezdovku a kupodivu je i označená. Naštěstí se mu nic nestalo, ale sám se ven nedostal a tak bylo nutné přivolat k jeho vyproštění rolbu. Protože mezitím skončila provozní doba vláčku, musel se mu také vypravit speciální povoz na cestu dolů (přeci jen skoro 4 km pěšky po schodech v lyžákách s veškerou výbavou a po celém dni lyžování není to pravé ořechové). Celou legraci si ale také musel zaplatit, což vyšlo na 300,- EUR. Kolega si po příjezdu do ČR údajně běžel ihned koupit helmu.

 

Více snímků z této krásné dovolené naleznete v sekci Fotogalerie.